O ROZHODOVÁNÍ

 

Uvažovali jste někdy o tom, že byste pomohli dítěti z ústavu najít nový domov? Zajímá vás, jak asi vypadalo rozhodování o náhradní rodinné péči těch, kteří se pěstouny opravdu stali? Co zažívali ještě před tím, než svou žádost podali a co všechno zvažovali? V seriálu rozhovorů Příběhy pěstounů patnáct lidí  vypráví patnáct různých příběhů o svých zkušenostech a zážitcích.

Kampaň s názvem Můžu já být pěstounem? iniciuje Centrum podpory pěstounských rodin PREVENT.


Jak těžké je se rozhodnout, zda se stát náhradními rodiči? Přečtěte si příběh Markéty (38).

 

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát pěstounem?

S manželem Honzou (43) jsme se spřátelili s několika pěstounskými rodinami, které měly v péči dvě a více dětí. Další rozhodující zkušeností pro mě byla práce vedoucí na táborech pro děti z dětských domovů a pak v dětských klubech. K tomu se přidal fakt, že nemůžeme mít svoje děti. Místo snahy lékařů, která nikam nevedla, jsme se rozhodli pro náhradní rodinnou péči. A od adopce už je k pěstounství jen krůček. Náš nápad osvojit si další dítě přijala širší rodina a přátelé tak nějak normálně, už to vlastně bylo podruhé. I když někteří měli trochu výhrady, kdyby bylo dítě jiného etnika. Ale jestli dítě bude osvojené nebo v pěstounské péči, pro ně nebylo tak důležité. 


Co vás vedlo k rozhodnutí žádost opravdu podat?

Osvojili jsme si jedno dítě a nechtěli jsme, aby bylo jedináček. Sice jsme nejdříve podali druhou žádost také na osvojení, ale během přípravných kurzů jsme to změnili na pěstounskou péči.


Z čeho jste měla největší obavy?
Tehdy jsem měla obavy asi z takové nejistoty, co to s naší rodinou udělá, když přijmeme další dítě, které už má něco za sebou. Měla jsem určité představy a ideály, které v průběhu, v našem případě docela složité adaptace, vzaly za své. Děti, které přicházejí do náhradní rodinné péče jsou přeci jen trochu jiné než ty biologické. S tím se pěstoun musí smířit a snažit se s nimi jednat jiným způsobem, než jak byl zvyklý od svých „biorodičů“, i když je to často docela těžké. Děti si s sebou nesou spoustu špatných zkušeností. Mají to těžké s námi a my s nimi. Ale i když je společné sžívání někdy složité, má to smysl. A navíc pěstoun má možnost si nechat poradit a pomoct od odborníků, takže na to není sám.

 

Jak byste popsala vaší rodinu v té době?

S manželem a docela čilým až hyperaktivním synem jsme byli "normální, (ne)klidná" domácnost.  Během kurzu přípravy jsme si měli napsat, co očekáváme po přijetí dítěte. Já jsem si napsala: více radosti, více práce, více učení. Druhé a třetí se naplnilo a radost se dostavuje po kapkách. Ale nevzdávám to. Všechno má svůj čas.

Chcete se dozvědět více o náhradní rodinné péči? To je možné třeba tady:

http://nrp.prevent99.cz/ 

Podpora náhradní rodinné péče PREVENT

Senovážné nám.9, České Budějovice

Bavorova 24, Strakonice